Co znamená diskriminace

Co je to diskriminace?

Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince.

Na diskriminaci můžeme nahlížet z několika úhlů pohledů:

1) Sociologické hledisko (sociální diskriminace)

Spočívá v omezování, utiskování určitých společenských skupin, resp. jejich jednotlivých členů tím, že jsou jim upírána občanská práva, snižovány šance na uplatnění ve společnosti (např. ve sféře zaměstnání, politiky i jinde). Sociální diskriminace často vychází z předsudků a může být projevem rasismu.

2) Právní hledisko

Diskriminací se nerozumí jakékoli rozlišování, nýbrž jen taková situace, kdy „právní řád“ určitého státu vytváří nerovnost ve výkonu subjektivních práv nebo povinností. Rozlišování, které sleduje legitimní cíl a je přiměřené tomuto cíli, není zakázanou diskriminací.

Proti sociální diskriminaci vznikaly v minulosti i dnes různá sociální hnutí s požadavkem sociální spravedlnosti a sociální rovnosti (např. odborová a feministická hnutí). V soudobých demokratických státech bývá k řešení sociální diskriminace zřizovaná instituce ombudsmana.

Diskriminace v kontextu právních předpisů:

V České republice diskriminaci zakazuje již Listina základních práv a svobod, ale zákazy konkrétních forem diskriminace se objevují i v dalších zákonech (především zákon ze dne 23. dubna 2008 č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, tzv. antidiskriminační zákon)

V České republice máme rovněž úřad Veřejného ochránce práv neboli ombudsmana, který sídlí na ulici Údolní v Brně, www.ochrance.cz V současné době je v čele tohoto úřadu Mgr. Anna Šabatová, Ph. D.

Veřejný ochránce práv rovněž působí na poli dodržování a uplatňování principů antidiskrimaničního zákona a to zejména ve veřejné sféře.

Základní informace z kanceláře ombudsmanky k tématu diskriminace:

Diskriminací se obecně rozumí odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění. Nestačí se však diskriminovaným či diskriminovanou pouze cítit – diskriminace musí skutečně existovat jako jednání popsané a zakázané zákonem. 

Antidiskriminační zákon stanoví, z jakých důvodů je rozlišování mezi lidmi nepřípustné - např. pohlaví, věk, národnost apod., viz níže

Diskriminace může být přímá nebo nepřímá. 

• Přímou diskriminací je jednání, při němž se s jednou osobou zachází méně příznivě, než s jinou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů, které zákon zakazuje. 

Příklady: číšník v restauraci odmítne obsloužit hosta z důvodu jeho příslušnosti k etnické skupině; na práci s vysokozdvižným vozíkem ve skladu odmítne zaměstnavatel ženu, která má potřebnou kvalifikaci, s odůvodněním, že ženy na tuto práci nepřijímá.

• Nepřímou diskriminací je jednání, při němž se s někým zachází méně příznivě na základě kritéria, které je zdánlivě neutrální. 

Příklady: restaurace vyhlásí bezvýjimečný zákaz vstupu psů, čímž zakáže vstup osobám se zdravotním postižením, které využívají vodicí nebo asistenční psy

V určitých případech je možné nepřímou diskriminaci odůvodnit rozumným cílem, ovšem i prostředky k jeho dosažení musí být přiměřené a nezbytné. 

Za diskriminaci se považuje také obtěžování (včetně sexuálního obtěžování), pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.

• Obtěžováním se rozumí chování, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti jiné osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího nebo urážlivého prostředí. Obtěžováním je i jednání, které může být vnímáno jako podmínka určitého rozhodnutí. Pokud má sexuální povahu, jedná se o sexuální obtěžování. 

(Příklady: umístění vtipů o Romech na nástěnce může obtěžovat romské zaměstnance; vedoucí podmíní rozhodnutí o povýšení zaměstnankyně tím, že s ním půjde na večeři (může jít o sexuální obtěžování).

• Pronásledováním je nepříznivé zacházení, postih nebo znevýhodnění jako reakce na to, že osoba uplatnila své právo podle antidiskriminačního zákona.

 (Příklad: zaměstnavatel postihne zaměstnance za to, že podal žalobu na diskriminaci.)

• Pokynem k diskriminaci je zneužití podřízeného k diskriminaci třetí osoby. 

(Příklad: ředitel dá závazný pokyn vedoucímu personálního oddělení, aby nepřijímal Romy)

• Navádění k diskriminaci se dopouští ten, kdo někoho přesvědčuje nebo podněcuje, aby diskriminoval jinou osobu.

Naváděním k diskriminaci v právním slova smyslu však není např. přesvědčování někoho, aby nenakupoval u vietnamských trhovců, přemlouvání potomka, aby si nebral za manžela/manželku osobu tmavé barvy pleti, ani upozorňování rodičů, aby si jejich děti nehrály s romskými dětmi, jakkoliv toto jednání může být morálně odsouzeníhodné.

Jaké jsou důvody k diskriminaci?

Důvody, které je možné označit jako diskriminační, nejsou libovolné. Antidiskriminační zákon hovoří o diskriminaci z důvodu:

 

 Další zákony obsahují i jiné důvody, jako např. majetek, členství v odborových organizacích či v politických stranách a hnutích, rodinný stav atd.  

V jakých oblastech nesmí docházet k diskriminaci?

Zákaz diskriminačního chování podle antidiskriminačního zákona platí v:

 

Diskriminaci však zakazují i jiné zákony: ve vzdělávání jde o školský zákon, zákaz diskriminace v zaměstnání upravuje např. zákon o zaměstnanosti, zákoník práce a služební zákon, diskriminaci v podnikání postihuje i zákon o veřejných zakázkách, zákaz diskriminace v poskytování zboží a služeb je i součástí zákona o ochraně spotřebitele. Obecný a nejširší zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod.

Co není diskriminací?

Ne každá nespravedlnost, znepokojivá situace, či rozdílné jednání je diskriminací ve smyslu antidiskriminačního zákona. 

Diskriminací není například:

• požadavek minimálního věku, odborné praxe či délky zaměstnání, jestliže je to pro výkon povolání nezbytné, 
• rozdílné zacházení za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství, ochrany osob se zdravotním postižením a osob mladších 18 let,
• takzvaná pozitivní opatření (někdy také vyrovnávací opatření). Jejich podstatou je určitá forma zvýhodnění pro dosud znevýhodněné skupiny s cílem vyrovnat jejich příležitosti. Příkladem pozitivních opatření může být vyhrazování pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, stipendia pro etnické menšiny nebo kvóty pro méně zastoupené pohlaví ve vedoucích pozicích v zaměstnání. V oblasti zaměstnání ale platí, že není možné v rámci pozitivních opatření upřednostnit osobu méně kvalifikovanou – zvýhodnění je možné pouze u osob se srovnatelnou kvalifikací.

Aby se jednalo o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona, musí jít o zásah do lidské důstojnosti. Diskriminována proto nemůže být např. obec nebo obchodní společnost.